Mám svět tance rád, ale moment fyzické nevolnosti byl znamením, že potřebuji pauzu, přiznává choreograf Václav Kuneš

„Tanec je pořád vášeň. S věkem se ale mění můj pohled na něj. Každý den hledám, co mě na něm baví,“ říká. Tanec je podle něj skvělým prostředkem uvolnění a zdrojem radosti a ani nemusí mít jevištní formu, stačí, když vám hudba něco dělá s tělem.

Tanci se Václav Kuneš věnuje odmalička. Ve školní družině chodíval do tanečního kroužku a už tenkrát ho prý těšilo vystupovat před lidmi. „Už tehdy jsem cítil velký pocit zadostiučinění, že se o své umění jedu podělit.“

Na pozdější léta na konzervatoři vzpomíná jako na ráj. Hned po absolutoriu zvedl kotvy a odjel do Nizozemí, kde několik let působil. „Tehdy nám to přišlo jako jediná možnost. Venku byl na rozdíl od naší republiky taneční svět mnohem pestřejší. Na druhou stranu my jsme byli mnohem lépe připraveni zejména v partnerském tanci.“

Půlroční kreativní pauza

Řeč byla i tom, jak je taneční život krátký. Na zadní vrátka ale podle Václava Kuneše ve dvaceti letech nemyslíte. „Děláte, že chvíli, kdy budete muset přestat tančit, nevidíte. Já mám naštěstí velkou kliku na to, jak mi tělo funguje. Všechno si pomalu přizpůsobuji tomu, čeho jsem ještě schopný udělat a o konci kariéry vlastně neuvažuji.“

Václav Kuneš a Kateřina Kubalová|foto:Klára Škodová, Český rozhlas

Ve dvaceti letech prý jezdil na zájezdy s tanečníky, kterým bylo přes čtyřicet a byli pro něj obrovskou inspirací. „Zatímco my museli obrovsky makat a skákat, abychom něco vyjádřili, jim stačilo málo. Je dobrá otázka, jestli se mi dnes povedlo se jim vyrovnat.“

Mám svět tance rád, je to krásná profese. Je to koníček, který mám to štěstí dělat.

Václav Kuneš přišel do pořadu Až na dřeň v době, kdy vyhlásil půlroční pauzu. V lednu předal vedení souboru 420PEOPLE svému týmu a aktuálně se věnuje jen sobě a své rodině. Pracuje na chalupě a snaží si srovnat myšlenky a životní priority.

„Když přišel moment fyzické nevolnosti, řekl jsem si, že už je velké znamení. Snažím se najít si novou cestu, přebírám si to, co už jsem dokázat a prožil a užívám si radost z maličkostí.“

Jak bylo těžké si přiznat, že by potřeboval pauzu? Co na jeho sdělení řeklo okolí? A jak si představuje své další směřování? Poslechněte si celý rozhovor.