Vyjití z Egypta

V tom příběhu je všechno, především pak to, že svoboda není zadarmo a že člověk nebyl stvořen k otroctví a závislosti, ale někdy má silný sklon do podobných patálií upadnout, a když se mu to stane, pak musí napnout síly, aby se z toho vylízal. Je tam i to, že rozdíl mezi otroctvím a svobodou nespočívá v míře pracovního nasazení. Jeden by si myslel, že být otrokem je makat do úmoru a být svobodným je život typu lážo plážo. Vůbec to tak ale nemusí být. Otrok může mít svoje pohodlíčko, zatímco svobodný musí makat.

Ústřední postavou akce byl Mojžíš a všechno začalo paradoxně v soukromí pouště, kam se odklidil po průšvihu na dvoře faraóna. Byl v takovém vnitřním exilu, nebyl otrokem, ale radši se nikomu neukazoval na očích. A tak si chodí po poušti sem a tam, slunce do něj pálí, nasadí si tedy černé brýle a rozjímá nad životem. Najednou vidí menší požár. Kus od něj hoří keř. To bude zase nějaká ropa, povídá si a jde blíž, aby to prozkoumal. Jenomže přichází šok. Z ohně se ozve hlas, a není to maskovaný agent egyptské STB. Je to hlas Boží. A promlouvá rovnou k Mojžíšovi: "Rád bych, aby ses vydal k faraónovi a slušně ho požádal o propuštění Izraelců, protože už se mi přestalo líbit, jak tam s nimi nakládá".

Mojžíš reagoval tak, jak by to udělal každý soudně smýšlející člověk s jeho intelektem a zkušeností. Povídá: "Pošlou mě v lepším případě k šípku a v horším do šatlavy - a ještě se mi vysmějou, když nebudu vědět, kdo mě k nim vlastně posílá, protože ses mi s prominutím nepředstavil. Zařvou na mě: alou do ťurmy..." A tehdy řekl Bůh Mojžíšovi svoje podivné jméno "Jsem, který jsem". A slíbil, že mu pomůže nejenom proti faraónovi, ale i proti obávaným egyptským bohům, kteří působí sice hrůzně, ale jejich jméno je "Jsem, který nejsem".

Tam u toho keře to začalo. Mojžíš se ošíval, ale nakonec souhlasil. A potom přišly rány egyptské a Izraelci si spakovali svých pět švestek a vydali se přes Rudé moře, které se před nimi zázračně rozestoupilo, a když tam vjela faraónova armáda, zázrak nečekaně skončil, a potom putovali Izraelci po poušti čtyřicet let, a ušli vzdálenost, která se dá projet autem za pár hodin, ale vykoledovali si to sami, protože začali vzpomínat, jak jim bylo dobře za bolševika faraóna, jak si tam vařili maso ve velkých hrncích a jak byli sice otroci, ale měli svoje jisté a k práci na pyramidách jim vyhrávaly normalizační písničky, a ty že nebyly až tak špatné.

Prostě, jejich cesta z otroctví ke svobodě byla těžká. A proto je potřeba ten příběh navěky připomínat, což jsme právě učinili.