Fotograf Petr Josek: Pro Reuters jsem fotil války, převraty i olympiádu

17. prosinec 2014
Odpočívající britský voják, Bosna

Dění ve světě vnímáme často skrze fotografie. Jak vznikají ty profesionální, o tom si v pořadu Mezi kontinenty povídala Klára Škodová s fotografem Petrem Joskem. Pracoval jako asistent produkce v Armádním filmu, v ČTK dělal laboranta a později fotoreportéra, od roku 1990 pak zakotvil v agentuře Reuters.

Získal řadu novinářských ocenění a v roce 1997 vyhrála jeho fotografie psa plovoucího zaplavenou ulicí Uherského Hradiště soutěž Czech Press Photo. Dnes Petr Josek zasedá v porotě této soutěže. „Je radost vidět své fotky v časopisech, proto to člověk dělá. Já jsem se vždycky snažil to dělat poctivě, protože já jsem pod tím byl podepsaný,“ říká.

Za svou kariéru dokumentoval mnoho zásadních historických momentů. „Samozřejmě jsem strávil noc u vily Tugendhat, když se rozpadalo Československo. Volal jsem to do práce a byl z toho velký zpravodajský úspěch. Reuters měla tu zprávu s šestihodinovým náskokem,“ vzpomíná Petr Josek.

Významné zahraniční události, které fotil? Válka v Jugoslávii a oba ruské převraty

„To bylo stěžejní. V Rusku jsem strávil asi 2 měsíce a už to vypadalo tak, že to tam převezmou rebelové. Vždycky se mě ptali, odkud jsem. Když jsem řekl, že z Prahy, tak následovala odpověď – neboj, my to vyhrajeme a přijdeme vás zase osvobodit. Takže to bylo hodně frustrující.“

„No a do Jugoslávie jezdili celé týmy, měli jsme tam i podporu Britů. Byla tam jejich základna a oni nám říkali, co se kde děje.“

Fotit radostné věci někdy není jen tak

„Byl jsem na olympiádě v Naganu a dokonce jsem fotil i ten vítězný zápas. Ale olympiáda, to je strašná práce. Každý, kdo tam byl, ví, že to je 16 hodin denně. Vstával jsem ráno v 6:00, za tmy jsem jel někam k Naganu, něco vyfotil a pak zase zpátky do tiskového centra. Pomáhal jsem ještě editovat, vyvolávat a skončil až pozdě večer,“ popisuje Petr Josek.

Moment, kdy nemohl fotit, byl velmi tristní

Selfie Petr Josek moc nemusí, s Klárou Škodovou si ale jednu udělal

„V roce 2006 byla izraelsko-libanonská válka a my jsme každé ráno ve 4:00 chodili s vojáky na hranice. A jeden den nám všem sebrali foťáky. Jakmile je zabavili, tak najednou z těch kopců šel bílý kouř, červený kouř, modrý kouř, jely tanky a za nimi šli namaskovaní vojáci v baretech s vlajkami a řvali. To byl den, kdy skončila válka. Tam stačilo mít foťák a jenom to cvakat. Nakonec z toho nebyla ani jedna fotka. Byl tam i Saša Zemlianichenko, dvojnásobný držitel Pulitzerovy ceny, a ten stál opřený o tank a brečel,“ říká dnes už se smíchem Petr Josek.

Fotografie může někdy i pomoci

„Když jsem byl v roce 2003 v Bagdádu, tak jsem šel do zoologické zahrady a tam jsem v kleci viděl úplně vychrtlého tygra. Patřil buď Udajovi nebo Kusajovi, tedy synům Saddáma Husajna. Ten tygr byl na kost vyhublý, tak jsem to vyfotil, poslal a pak jsem se doslechl, že lidé začali posílat peníze a fotka té zoologické zahradě opravdu pomohla.“

Jednou fotit odmítl a je rád

„Byl jsem v Gaze a přijel jsem na místo, kde před minutou střelili doprostřed čela nějakého kluka, co šel ze školy, hodil si kamenem na izraelské vojáky a ti ho trefili. Já jsem tam stál u zdi a se mnou asi 3 fotografové, najednou přišli házet kameny další kluci. Když jsem si uvědomil, že jsou tam v zásadě přilákáni naší přítomností, tak jsem řekl, že to fotit nebudu. A tehdy to zafungovalo, ten den se tam už nic nestalo.“

Spustit audio
  • Aktuální dění
  • Zpráva