Fáral jsem od čtrnácti, takovou dřinu svět neviděl. V dole za sebe havíři navzájem riskují život, líčí horník

Kdy jste se poprvé dostal na šachtu?

Já jsem fáral poprvé, když mi bylo 14 let.

To je ilegální, ne?

To bylo ilegální. Bylo to proto, že tehdy náboráři, kteří jezdili po vesnicích a po školách, dělali nábor, naháněli kluky na učiliště do hornictví.

Čtěte také

Voní po vosku a učí, jak se starat o včely i jak pěstovat nejlepší pastvu. Zájem o včelařské učiliště je veliký

Já jsem vyrůstal ve vesnici Sobotín u Šumperka. Přijeli tam náborčíci, přivezli tři kluky ve slavnostních hornických oděvech, kteří uměli hrát na kytaru a zahráli tři písničky od Beatles. Ve čtrnácti to bylo něco. Já jsem taky trochu hrával na kytaru, takže mě to vzalo a šel jsem fárat. Tehdy v rámci toho byla exkurze, kdy nám chtěli ukázat, co budeme dělat.

A ukázali vám to, co budete opravdu dělat, nebo vám ukázali něco trochu lepšího?

S odstupem času jsem byl překvapen, že nás pustili do tvrdého hornického provozu. Ukázali nám rubání tam, kde se kope uhlí, ty nejhorší podmínky, které jsou v dole. To jsme prošli, ne celou směnu, ale hodinu a půl jsme tam strávili.

Jak jsme jeli potom autobusem do Šumperka, tak jsem kolegům ze školy řekl: nikdy v životě mě tam nikdo neuvidí! Tady se ukazuje „nikdy neříkej nikdy“, protože za devět měsíců už jsem nastoupil na učiliště jako hornický učeň, obor s maturitou.

Čtěte také

Česká učiliště. Jaká je nabídka oborů a které profese mizí?

To mělo svá specifika – byla to největší blbost, co kdo kdy mohl vymyslet. Kromě toho, že jsme měli zpřísněné učení, abychom mohli udělat maturitu, se to prolínalo s praxí. Dělali jsme třeba dva dny v dole, většinou pondělí, úterý. Takže nás to hodilo do toho dolu a museli jsme pracovat fyzicky.

Takže jste pondělí a úterý pracovali...

... a potom chodili do školy. Tehdy se ještě každou druhou sobotu chodilo do školy. Takže nám to tak rozvrhli, jeden až dva dny jsme chodili na průmyslovku. Tam nás učili a my jsme většinou spali.

Který to byl rok a který to byl důl, kde jste fáral a kde jste pracovali?

Horník Josef Chovanec|foto:Tomáš Černý, Český rozhlas

Poprvé jsem fáral v roce 1964, to mi bylo 14 let. Celou dobu jsem byl věrný tomu zárubku, který už dnes neexistuje, protože ho v 80. letech přejmenovali na důl Ostrava. Ale tehdy to byl samostatný důl.

Symbióza pod zemí

Když se řekne havíř, lidé si z poslední doby většinou – pakliže nemají havíře v rodině – představí to, co dobře znají: Dukla 61, romány Karin Lednické, zejména tedy třetí díl Šikmého kostela. Jak moc se to blíží tomu, co vy znáte? Tomu, co jste žil a co jste pracoval?

Na filmu jsem se měl dokonce účastnit, protože mě vyhmátla kostymérka a produkční na Dole Michal, kde jsem dělal v té době průvodce. Původně chtěli poradit s kostýmy. Potom jsem se o to začal zajímat a došlo mi, že jde o určitou popularizaci, ale bohužel ne hornického stavu. To mi tam vadilo.

Ano, havíři byli sprostí. Bylo to tak, jak to bylo ve filmu? Mohlo to být, ale nebylo obecně. A jestli si z toho někdo vybere a informuje veřejnost, která o tom nic neví, tak to si myslím, že je špatně.

Čtěte také

Hlavní příčinou tragédie byl tlak na těžbu, říká scenárista filmu Dukla 61

Čili si myslím, že se to mohlo bez některých věcí obejít. Navíc to bylo trochu politické. A já si myslím, že když to mělo dokumentární podtext, tak dokumentární věci by neměly být politické – tam by to mělo být tak, jak to je.

Já horníky a havíře vnímám spíš prizmatem toho, co znám z vysokých hor: že ten život není v tu chvíli váš, ale je vašeho parťáka, lidí, kteří s vámi sfárají dolů anebo kteří s vámi lezou nahoru. Pro mě je to symbol nějakého přátelství, které asi málokdo může pochopit.

Toto v dole existovalo vždycky. To byla symbióza, že když se někomu něco stalo a bylo to nebezpečné pro toho, kdo by ho šel zachránit, tak on to riskoval. Riskoval život a šel pomoci vytáhnout kamaráda, který byl přivalen, žil, ale nemohl se hýbat.

Čili to existovalo a myslím, že ještě existuje, byla to symbióza. Havíři byli schopni se v hospodě na ostří nože poprat. Ale co se mi na těch havířích líbilo, že za pár minut bylo po všem a už se na to nevzpomínalo. Vyříkali si to a tím to končí. Dneska se něco vyříká a mluví se o tom další dva roky.

Dřina, kterou nikdo neviděl

Já bych to ráda zažila – celou tu směnu bych s vámi ráda prošla, od té řetízkové šatny až po sfárání, čelní ražbu nebo cokoli, co bych si mohla zažít.

Když popíšu svoji směnu v ručním rubání, to byla v té době nejtěžší hornická práce. To znamená ručně kopat uhlí, lopatou nahazovat na pás, ten to zavezl na druhý pás a pak do vozíku.

Kopat krumpáčem?

Ne, kopalo se sbíječkou. Když jsem nastoupil na šachtu, měřil jsem 152 centimetrů a vážil 52 kilo, takže si ze mě dělali srandu, že jsem lehčí než sbíječka.

Čtěte také

Je to o partě kluků, důchod neplánuji, říká horník, který fárá v 59 letech

Kdo pracoval v tom rubání, to pracoviště bylo řekněme 140 metrů, na výšku 60 cm – takže tam si nekleknete, tam se musíte plazit – a délka toho vašeho pracoviště byla třeba tři metry. Takže si vezměte obdélník, který má 140 metrů x 3 metry x 60 cm. V tom dělalo asi 30 lidí, jedni kopali, druzí házeli a zároveň si zajišťovali strop.

V době kdy já jsem kopal, byla normál u havířů zhruba 5 tun na hlavu a směnu. Takže když dělali dva, tak museli vykopat, vyházet a zabudovat si 10 tun. To byla taková plocha o délce 10 metrů x 2 metry x 60 cm. Čili se havíř plazil 70 metrů na pracoviště, po sedmé hodině začal kopat, a aby se dostal ještě na klec, kolem jedné se končilo a šlo se k šachtě. Po jedné hodině se fáralo na povrch, protože koupání bylo součástí směny, když se mělo končit ve dvě hodiny.

Když jsem končil na šachtě, protože mám mimo jiné chorobu z povolání, mám poškozené zápěstí, tak v té době byly prvořadé peníze. Devadesát procent lidí to dělalo kvůli penězům. Je pravda, že havíři měli dvou až čtyřnásobné platy proti normálním.

Ale za takovou dřinu.

To nikdo neviděl! Každý akorát viděl, že měli černé oči a že seděli v hospodě. To bylo hodnocení mnoha lidí. Ale ti, co to znali – i někteří nehorníci – si toho vážili, protože znali třeba kolem sebe horníky, kteří měli dobré rodiny, starali se o ně, jak by to třeba ani dnes už nebylo.

Jak se to má v dole s ochranou a dodržováním předpisů? A je práce v něm návyková? Poslechněte si celý rozhovor.